Co bych dělala, kdyby…

Veronika Binarová

Byla středa. Seděla jsem ve třídě a pozorovala výuku hodiny. Sedím sama v poslední lavici u okna. To je mé místo. S nikým se nesnažím komunikovat, protože nikdo se mnou nemluví. Zadívala jsem se na svého spolužáka, který sedí přede mnou. Jmenuje se Martin. Hezké jméno. Známe se už od dětství, chodili jsme spolu ven, byli jsme nejlepšími přáteli. Ale ani on se na mě nepodívá a nepromluví se mnou.
Je slunečné pondělní ráno. Ležím v posteli a zatáhnutými žaluziemi prosvítají paprsky slunce. Nespím už dobrých dvacet minut. Čekám na to, až mi zazvoní budík a já vstanu. Cítím se zvláštně. Srdce mi bije jako o závod a žaludek odmítá pracovat naplno. Neměla jsem ani pomyšlení na nějakou snídani, či svačinu. Snažila jsem se dýchat pravidelně, aby mi srdce bilo klidněji. Nepomáhalo to. Stále nedokážu svůj stav k ničemu přiřadit. Není to strach, smutek, radost ani vztek. Je zvláštní cítit se – nijak. Nechci se smát, nechci brečet – nechci nic. Přeji si, aby budík, který zatím neslyšně stojí na stolku, zazvonil. Do sedmé hodiny zbývá ještě patnáct minut. Zavírám oči, ale hned je zase otevřu. Nezbývá mi nic jiného než čekat a ležet. V tomto čekání jsem velice trpělivá. Trpělivost totiž nepatří mezi mé vlastnosti. To čekání mě pomalu začíná děsit. Není to nějaká předzvěst? Varování? Kéž bych tak věděla, co to znamená. Mám to říct mámě? Ne, neřeknu. Dělala by si „akorát“ starosti a stejně by mě poslala do školy, už jen proto, že je učitelka. Možná by si myslela, že nechci jít do školy kvůli té pokažené besídce. Nepřikládala by tomu zřejmě nějaký zvláštní důraz. Zazvonil budík. Hurá, můžu vstát. Roztáhnu žaluzie, otevřu okno dokořán a vpustím slunce a čerstvý vzduch do mého pokoje. Hned je mi lépe, když se nadechnu. Po dvaceti minutách se jako každé ráno sejdu s rodiči na snídani. Táta pije kávu a drobí si bábovku na noviny. Je stále ještě v pyžamu, přes které má přehozený župan. Vlasy, které má rozlítané kolem hlavy, tomu všemu dodávají vtip. Pousměji se. Naproti tomu mamka sedí rovně a pije zelený čaj. Je oblečená do jednoho z jejích kostýmků, které nosí do školy. Vypadá přísně, a budu-li upřímná, působí na mě velice puntičkářsky. Po očku sleduje tátu a vždy se zamračí. Podle ní je totiž nevhodně oděn ke společné snídani. Člověk by měl být upravený a rozhodně by neměl dělat více věcí najednou. Zvlášť když je nestíhá. Tím myslí tátu, protože zrovna tuto činnost zřejmě nezvládá. Uznávám, že je komické vidět tátu po ránu, ale proč ne. Na druhou stranu – vždyť je to přirozené. Pohodička a klídek. Pro mě pořád lepší než preciznost a etika. Líbí se mi snídat v pyžamu a povídat si o tom, jaký byl předešlý den a co plánuji na ten dnešní. Když je máma na školení, potají tyhle rána s tátou praktikujeme.

Vejdu do kuchyně.

„Dobré ráno,“ pozdravím.

„Dobré, dceruško, tak jak ses vyspala?“ zeptá se táta.

„Dobré ráno. Pospěš si, máme nejvyšší čas. Dnes ti tvoje ranní výprava trvala déle, než jindy,“ řekne mamka.

„ Vyspala jsem se dobře, co ty, tati? No, mami, ale já jdu dnes do školy spolu s Viky. Říkala jsem ti to včera.“

„Dobrá tedy. Ale ať nepřijdeš pozdě na vyučování. Nedělalo by to dobrý dojem.“

Když odejde, táta si odloží noviny a významně se na mě podívá. Ten pohled mi připomíná mámu a tak se neubráním úsměvu.

„Taky jsem se vyspal dobře. Co budeš dneska po škole dělat?“

„No, musím do knihovny. Blíží se zkouškové období a tak toho mám víc než dost. Co plánuješ ty?“

„V deset porada, ve dvanáct oběd a v šest domů. No a pak? To nevím.“

„Hele, tati, tak já jdu. Měj se. Ahoj a hezkej den.“

„Ahoj a pozdravuj Martina. Určitě jdete do té knihovny spolu, nebo snad ne?“

„Teda, tati, ty víš všechno. Jak to děláš?“

„Praxe, děvče, praxe,“ řekne pobaveně táta.

Viky už na mě čeká před brankou našeho domu.

„Ahoj, no tak delěj. Nemáme čas na lelkování,“ pobídne mě. Proč mám pocit, že se mnou mluví jako moje mamka? Asi proto, že to tak opravdu je.

„Čau, no jo, vždyť už jdu.“

Zamířily jsme na autobus. Když jsme došly na autobusovou zastávku, náš autobus už tam stál.

„Jé, dělej. Snad ho ještě stihnem.“

„Hm, už asi ne,“ řeknu.

„Ne, poběž. Počká na nás.“

Utíkám za Viky. Jediné, co v tu chvíli vnímám, když běžím přes přechod, je křik Viky a klakson auta. V tu chvíli nejsem totiž vůbec schopná na nic jiného reagovat. Potom cítím neuvěřitelně silnou bolest po celém těle. Viky přiběhne a klekne si ke mně.

„Sáro, Sáro, co je ti? Slyšíš mě?“ řekne.

Zavírají se mi oči.

„Ne, NESMÍŠ USNOUT! ZAVOLEJTE ZÁCHRANKU!“ křičí Viky a slzy jí tečou po tváři proudem. Chce se mi spát. To nutkání zavřít oči je silnější než křik Viky, nebo siréna záchranné služby.

„Neusínej, řekni, bolí tě něco?“ zeptá se Viky.

„Nespím. Všechno mě bolí,“ špitnu, „Viky, řekni Marťovi, že do tý knihovny přijdu později. Aby se nebál, jo?“

A tak sedím ve třídě a pozoruji ostatní. Nemluví se mnou z jediného důvodu. Autonehodu jsem nepřežila. Co bych dělala, kdybych se na přechodu rozhlédla? Jednoduché, žila bych.