Domov jsou ruce, na kterých se můžeš vyplakat

"Domov. Slůvko, které zahřeje i v té nejkrutější zimě. Zhojí rány života a podrží tě i v boxovacím rynku. Zázemí, které je nám všem nejvzácnějším darem, ale které většina z nás vnímá jako samozřejmou součást života. A někdy dokonce, z nepochopitelných důvodů, jej vnímá jako přítěž...

Domov každého z nás tvoří především rodina. Bez ní by zůstaly jen čtyři prázdné stěny cizího bytu. A hlavně, prázdné místo v srdci. Kam dítě utíká s odřeným kolenem? Kam poběží s první rozbitou hračkou? Kam se půjde vyplakat kvůli nešťastné lásce? Za matkou. Za otcem. Za těmi, kteří pochopí, poradí, pomůžou. Aby byl život snazší... Udělali by nemožné, jen aby alespoň jednou slyšeli z úst svého potomka: Jste skvělí rodiče. Byli jste a vždycky budete. A aby té pochvaly byli hodni.

Domov jsou ruce, na kterých se můžeš vyplakat. Tvá opora. Může tě nenávidět celý svět, doma budeš vždy vítaným hostem..."

Zní to tak krásně. Tak idylicky. Cožpak autorka ve svém naivním snění úplně zapomněla na realitu? Jistě, existuje hrstka vyvolených, jimž jsou tato slůvka více než známá. Ale je jich mizivé množství. Rodina je pro ně pravým Edenem. Naopak někteří se místo nebe dočkají pravého opaku. Týraných dětí a dětí bez domova přibývá. Každý večer, když uléháme do luxusních postelí se saténovými poduškami, když koukáme na plazmovou televizi s úhlopříčkou o moc delší, než je náš rozum, tak v každé téhle chvíli, pro nás tak „nezbytné“ pro samotnou existenci, je třeba jen o pár metrů dál, v pekle bůh ví proč zvaném domov, nějaké dítě zneužíváno, fyzicky týráno nebo psychicky napadáváno. A my, bohatí a šťastní, jimž utrpení nic zvláštního neříká, zbaběle utečeme před zoufalým voláním o pomoc, a raději se uzavřeme do své ulity plné hloupé nevědomosti.

Říká se, že za dnešní zkažený svět může hlavně mladší generace. Pravdou je, že v dobách dávno minulých se na výchovu a kázeň nezletilých dbalo o poznání lépe, nelze zapřít ani hluboký pokles morálních hodnot. Ale ne za všechno můžeme my, mladí a neklidní. Proč vy, osoby, které se neprávem nazýváte „rodiče“, nezačnete nejdřív u sebe? Zamyslete se nad tím, co ve vás vaše ratolest vlastně vidí. Je to strach? Panika? Pak jste jako rodiče zklamali. Váš domov se rozsypal jako domeček z karet. Vaše dlaně jsou tak děravé, že nezadrží ani vaše vlastní nářky, až vás vaše dítě bude jednou nenávidět.

Pohlavek sem, pohlavek tam, použití řemene jako výchovného poradce... milí rodiče, tahle doba je už dávno překonaná. Ráda bych uvedla příklad ze života. Výchovné praktiky mých rodičů byly velmi, velmi rozdílné. Matka byla vždy mou rozumnější kamarádkou. Nic mi nepřikazovala, pouze mi radila jako ta zkušenější z nás. Taková výchova dá člověku víc než bolest a oteklé tváře po pořádném výprasku. Její autorita v mých očích stoupala díky přátelské a nenucené výchově.

Zato můj otec měl na formování morálky své dcery zcela opačný názor. Fyzické tresty byly na denním pořádku, a to za banální věci, jejichž spáchání lze u dítěte více než předpokládat. Občas jsem dostala preventivní dávku výprasku, aby mě náhodou nenapadlo udělat něco dětinského a nerozumného. Účinek této výchovy? Rozvod rodičů v mých osmi letech byl velmi vítanou změnou pro mé už tak dost otřesené sebevědomí. To má matka byla těma rukama, které sušily všechny mé slzy. Když mi otec ublížil, vždy věděla, jak mě utěšit. Svého otce jsem se bála. Po rozvodu mi pár let trvalo, než jsem ho znovu dokázala přijmout.

Uvědomte si, že každá rána staví mezi vás a vaše dítě cihlovou zeď. Čím více ran potomkovi uštědříte, tím bude ta zeď silnější a o to víc bude těžší tuto zeď zbořit, zdolat ji a najít k dítěti opět tu správnou cestu.

I když se vám podaří získat perfektní rodiče a prožít šťastné dětství, ještě nemáte zdaleka vyhráno. Dospějete, najdete si skvělou práci, koupíte se luxusní byt a v garáži se vám zabydlí drahý mercedes... a najednou zjistíte, že jste na světě úplně sami. Kvůli pracovnímu vytížení jste si nestihli ani najít přátele a s rodinou se už pár let nestýkáte. Se svou vlastní rodinou. Co teď? Najednou byste všechno své bohatství a prestiž vyměnili za obyčejného člověka, který by vás chápal a uměl vám naslouchat. Jinými slovy, plnoletostí potíže nekončí. Ale co, stále je tu ještě vlídná a ochotná paní psycholožka, která vás velmi ráda vyslechne, poradí vám a ještě vám napíše léky na uklidnění, pokud ovšem dostane řádně zaplaceno. Může se vám klidně vysmát do obličeje, jejímu honoráři to v žádném případě neuškodí. Vy budete mít hřejivý pocit, že vás někdo konečně vyslechl, ona bude mít peněženku k prasknutí. A to je podle vás správné? Bez přátel a bez rodiny je člověk chudší než ten poslední chudák, co přespává v parku na lavičkách. A žádný luxus na světě to nezmění. Chcete zbohatnout? Obklopte se lidmi, se kterými si máte navzájem co říct. Kterým nejste lhostejní, ani oni vám. Vytvořte si domov s rodinou, nebo s přáteli. Domov, kde nezáleží na velikosti bytu ani na původní ceně nábytku, nebo jestli byl vyroben ze dřeva dovezeného až z druhého konce světa. Domov je místo, kam se vždycky rádi vracíte a neradi jej opouštíte. Domov je spásou pro hříšníky a odměnou světců. Domov jsou ruce, na kterých se můžete vyplakat.