Potřebuje dnešní doba hrdiny?

Myslím, že každá doba potřebuje hrdiny. V každé době by měl být někdo, ke komu budou lidé vzhlížet jako ke svému „vzoru“. Měl by to být někdo, kdo udělal něco významného, důležitého. Rozhodně by hrdinou neměl být někdo, kdo si tuto „hodnost“ vysloužil neprávem.

Určitě bychom měli oddělovat ty pravé a „nefalšované“ hrdiny od těch, co si na ně jen hrají nebo hráli.

Ale otázku hrdinství nemůžeme brát tak jednostranně. Musíme vzít v úvahu, že ne každý může být hrdinou.

Hrdiny bychom si měli vybírat správně. A to podle jejich činů, a ne podle všeobecně známých pravidel. Podle mě by hrdinou měl být ten, kdo dokázal uskutečnit to, čeho se ostatní báli. Ale také bychom neměli odsuzovat ty, kteří takzvaně sympatizovali s někým, kdo páchal zlo, ale oni sami pomáhali těm, kteří tu pomoc potřebovali. Dávali jim například jídlo, práci, zdravotní pomoc… A kdyby nebyli sympatizanti, tak by takto nemohli pomáhat, protož by na to neměli prostředky. Na tyto lidi se buď zapomíná, nebo jsou odsuzováni stejně jako ti „zlí“, a přitom svým způsobem hrdiny byli nebo jsou.

Hrdinou však není jen ten, kdo udělal něco hodně velkého. Musíme se však zamyslet nad tím, co znamená slovo velké. Například když se spolužák postaví za svého spolužáka, kterého ostatní šikanují. Myslíte, že to není velký skutek? Podle mě je. Ten někdo je hrdinou, protože ostatní buď nečinně přihlíží, anebo se přidají, poněvadž se bojí, že by se jim mohlo něco stát. A pokud se toto děje např. na základní škole, je to podle mne velký hrdina i kvůli tomu, že nemá ještě tolik rozumu jako dospělý člověk. A dokázat se postavit silnějšímu spolužákovi není nic lehkého. Myslím si také, že bychom měli tyto „malé velké“ hrdiny odměňovat a doufat, že jim to vydrží i do dospělosti, aby se stali těmi velkými hrdiny a nezalekli se toho.

Řekněme si, kdo z dospělých by udělal něco takového jako ten malý chlapec nebo malá dívka. Málokdo. Možná je to proto, že mají „více rozumu“. No, rozumu, spíše už vědí, jak to v „životě chodí“, že nejspíš nikdo neuzná, co udělá nebo udělal, že spíše než aby byl pochválen, dostane sankci za to, že udělal sice něco záslužného, ale poškodil při tom například majetek, zdraví… A nikoho nejspíš nebude zajímat, že konal dobrou věc.

Také si musíme přiznat, že hrdinou se stát každý nemůže, protože abychom se stali hrdiny, musíme se většinou něčeho vzdát věcí, které máme rádi, na kterých nám záleží. Kdo by byl právě teď ochotný opustit svou práci, přijít o přátele, rodinu a být odsouzen společností, jen aby té společnosti, která ho právě odsoudila, pomohl? A stejně si na něj vzpomenou nejspíše až po smrti. To nejsou příliš dobré vyhlídky, že?

Ale budu držet palce těm, co se něčeho nezaleknou, a přesto budou bojovat za práva společnosti, které je to v tu chvíli většinou stejně jedno, ale tento budoucí hrdina ví, že té společnosti jednou dojde, že byla slepá a pozdě bude litovat.