Nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře

Lukáš Petrželka

Toto téma jsem si vybral proto, že mě s ním spojuje jedna příhoda, kterou bych chtěl vypravovat.

O letních prázdninách v roce 2006 jsem v Horažďovicích, kde máme chalupu, pomáhal bratranci odvážet od tety (jeho matky) staré věci do sběrného dvora. Po dokončené práci jsme na přípojný vozík jeho auta naložili mé horské kolo a jeli do přibližně 20 kilometrů vzdálené vesnice vyzvednout jeho dvouletého syna, kterého hlídala bratrancova tchyně.

Odtamtud jsem za ním jel na kole k němu domů do Žichovic, což je větší vesnice vzdálená od Horažďovic asi 10 kilometrů. Cesta byla samá zatáčka a prudce se svažovala. Místo cesty jsem však sledoval rychlost na mém novém tachometru a stále se ji snažil zvýšit. Když tachometr ukazoval 52 kilometrů za hodinu, spokojeně jsem vzhlédl. Spokojenost ale hned přešla, protože bezprostředně přede mnou byla ostrá levotočivá zatáčka. V tu chvíli už se to zachránit nedalo. Bylo příliš pozdě. V hlavě mi během zlomku vteřiny proběhly všechny možné scénáře, jako například sedření se o asfalt ve snaze zpomalit a zatáčku „vybrat“. Nasměroval jsem tedy kolo do místa v příkopu, kde nerostly žádné keře, připravil se na náraz a zmáčkl zadní brzdu. Ve chvíli, kdy jsem se mírně dotkl brzdy přední, kolo prudce zastavilo. Nicméně všudypřítomná setrvačnost mě přehodila přes řídítka a já přistál přesně v tom místě, které jsem si vybral. Přistání bylo poměrně tvrdé, ale po chvíli jsem zjistil, že jediné, co jsem si zlomil, byly sluneční brýle, které jsem měl v tu chvíli v kapse. Když jsem nabral dech a dobelhal se ke kolu, byl jsem překvapen, že je naprosto v pořádku.

Po chvíli, kdy jsem si zanadával, jsem pokračoval v jízdě. Tentokrát jsem se na tachometr nedíval a jel jsem opatrně. Říkal jsem si, že se to jednou stát muselo a že teď už mě nic horšího nečeká. Byl to však omyl.

Nad Žichovicemi si vyléval zlost velký bouřkový mrak. Jel jsem tedy přímo domů do Horažďovic. Ale bouřkový mrak jako by mě pronásledoval. Navíc jsem ztratil možnost řadit – řazení nejdříve drhlo, po chvíli už „nešlo“ vůbec. Zpomalil jsem a snažil se to za jízdy „vyladit“. Jen co se to povedlo, začal jsem šlapat, jak nejrychleji jsem mohl, protože jsem byl oblečen jen v tričku a „kraťasech“. Snaha byla však marná. Mrak mě zanedlouho dostihl a během půl minuty jsem byl celý mokrý. Řekl jsem si, že už nemá cenu hledat někde přístřeší, že mokřejší už nebudu a že už nemůže být nic horšího. Pokračoval jsem tedy v cestě. Byl to ale opět omyl.

Minutu nato, co jsem takto zauvažoval, na mě spustil mrak kroupy, které měly v průměru půl centimetru. Před kroupami, které na mě ostře dopadaly, jsem se schovat musel. „Azyl“ jsem našel v přístřešku na dříví u jedné opuštěné chaty. Tam jsem celý promoklý čekal čtvrt hodiny, než se mrak uklidnil. S pocitem, že tentokrát už to opravdu, ale opravdu být horší nemůže, jsem pokračoval k naší chalupě, která už byla nedaleko. Opět jsem se ale mýlil.

Polní a lesní cesty byly po dešti značně zablácené a plné kaluží. Do Horažďovic jsem tedy dojel nejen potlučený a promoklý, ale také celý hnědý od bláta, protože na kole nemám blatníky. V ulicích jsem se stal středem pozornosti. Připadal jsem si jako účastník závodu Tour de France, který dorazil do cíle.

Po tomto smolném dni jsem už nikdy nepomyslel a ani nikdy nepomyslím na to, že nemůže být hůře. A koupil jsem si blatníky.