Noční procházka zasněženou Prahou

Miluji čokoládu, miluji vůni vanilky, miluji, když si vítr hraje s mými vlasy, miluji, když mi slunce svítí do obličeje, miluji, miluji, miluji, miluji. Ale co na světě miluji nejvíce, je sníh. Bílý sníh, studený sníh, nenáviděný sníh, možná i milovaný sníh, sníh na parapetu, sníh na stromech, sníh, sníh, sníh, sníh.

V Praze sníh nebývá, pokud napadne, hned roztaje, ale jednou do roka někdo ,,tam nahoře“ zařídí, aby sníh napadl, aby si lidé, milující tu bílou hmotu, padající odnikud, užili. Aby si milovníci bílé poezie prošli stověžatou Prahu, celou zasněženou. Aby viděli, jak to vypadá, když na každé věži, i té nejmenší věžičce, leží bílá krása. Hned, jak začne zima, každý večer stojím u okna a čekám. Čekám, až to začne, až se začnou malé vločky snášet na zem, kde se rozpustí a zemřou. Můj děda říkával, že každá vločka je jedna hodná duše, která odešla do nebe. Proto, když vyjdu ven a na ramena a hlavu se mi sypou vločky, hned přemýšlím, kdo to asi je, koho je to duše, co mi zrovna spadla na rameno, odkud asi byl, proč vlastně zemřel, jaký měl důvod spadnout na rameno zrovna mně? Byl to osud, kdo zařídil, aby to bílé nic skončilo na mém rameni?

Asi tomu nebudete věřit, ale vždy, když má přijít ten den, tak mám takové tušení. Tušení, že už to bude rok, co jsem se procházela bílou matičkou Prahou. A když si večer stoupnu k oknu, tak mi něco říká, že to bude zrovna dnes. A najednou to začne. Nejdříve uvidím jednu opuštěnou vločku, pak uvidím dvě a najednou se začnou sypat. Jsou jich tisíce, miliony, miliardy. Miliardy dobrých duší se snáší na zem, aby zde zemřely, rozpustily se. A já hned jak uvidím tu první duši, hned běžím pro kabát, rychle nazuji boty a běžím ven. Jak procházím naší ulicí a dívám se do oken, vidím rodiny, jak se také těší z té bílé padající nádhery. Jak celá rodina stojí u okna s rozzářenýma očima a usmívá se. A já jen jdu a už čekám, až sněhu napadne tolik, aby mi začal křupat pod nohama. V záři lamp sníh vypadá jako tisíce mušek, které pod světlem těchto modrých svítivých krasavic poletují. Je to chvíle, kdy nemusím myslet na nic, nemusím myslet na problémy, na předvánoční shon, na to, kdy skončí prázdniny. Hlavu mám úplně prázdnou, čistou, bez ničeho.

Hned jak začne padat sníh, jako by se celá Praha zastavila a chvíli si užila té krásy. Auta netroubí, tramvaje nejezdí, jen ticho, ticho. Matička Praha odpočívá, aspoň pár minut za ta dlouhá staletí. A já stoupám do prudkého kopce, lampy mi svítí do očí a já se kochám tou nádherou. Sníh mi padá za krk a krásně mě ochlazuje. Tváře mi zrudnou, ale já stále zdolávám ten nekonečný kopec. Když se ocitnu nahoře, na kopci, zastavím se a konečně se otočím. Spatřím to, co předpověděla kněžna Libuše. ,,Vidím město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká.“ Vidím jeden veliký žlutý lampion, tak ta Praha září a do té záře padají malé bílé dušičky.

A jako každý rok začnu počítat, zda je Praha opravdu stověžatá, ale nikdy se nedopočítám, věží a věžiček jsou tam tisíce, je tam les věží a na každé věži leží aspoň jedna duše. Kráčím dále, sníh mi křupe pod nohama. Křup, křup, křup. Co bude až zemřu, taky se proměním v bílou vločku a lidé po mně budou šlapat? Komu asi spadnu na rameno? Duše, dušičky moje, povězte, co se mnou bude, až naposledy vydechnu? Až mi zatlačí víčka a zahrabou pod zem? Taky se stanu jednou z vás? Taky budu s vámi padat dolů? Nebo se dostanu do pekla a co bude pak?

Nastavuji dlaně. Hned jak se vločky dotknou mé ruky, zmizí, zbudou z nich jen kapky vody. Jen kapky zbydou z té bílé nádhery.

Sníh slábne, padá ho míň a míň a má noční pouť se pomalu chýlí ke konci. Blížím se domů, všechna světla jsou zhasnuta, celý dům je zahalen ve tmě. A já se loučím se všemi dušemi, které jsem viděla padat na matičku Prahu. Jednou taky takhle budu padat a třeba si někdo, díky mému studenému doteku, na mne vzpomene.