Můj ráj

Zahleděla jsem se z okna. Venku panovala hluboká noc a pršelo. Ve skle se mimo mihotajícího svitu svíček odrážel i můj obličej. Šla jsem k oknu blíže, abych viděla ven. Po okenní tabulce stékaly potůčky vody. Vzápětí projel oblohou blesk a osvětlil venkovní krajinu. Hlavou se mi proháněly mnohé neurčité myšlenky na tento svět, na můj vlastní svět i na mnou vymyšlený svět a přemýšlela jsem, který z nich by si spíše zasloužil označení „můj ráj“.

Co si vlastně představit pod pojmem ráj? Život bez starostí? Svět bez válek? Domov? Možná jen některá místa v některou chvíli. Třeba místo, kam jezdím pravidelně s přítelem. Do přírody… Na vesnici, kde je o nás postaráno a my máme vše, co potřebujeme?

Nebo snad místo, kam se podívám jen občas a ráda se tam vracím? Napadá mě rodný kraj. Mohu však kraj, kde jsem strávila prvních pár let svého života a kam jsem se vrátila všehovšudy dvakrát, označit jako svůj ráj? Já myslím, že ne.

Hodně lidí by se mnou nesouhlasilo. Jsou tací, kteří neváhají a označí domov a rodinu za svůj ráj. Místo, kde jsou se svými blízkými a všichni jim přináší do života radost, když se vrátí z práce. Místo, kde si spolu rozumí a plánují, co budou vařit o víkendu, či kam pojedou na výlet. Mladší se těší, až přijdou ze školy a uvelebí se u sebe v pokoji, který by za svůj ráj klidně mohli pokládat. Ano, proč ne? Zastavme se tu…

Máte svůj pokoj? Své místo, které je pouze a jen vaše vlastní? Stěny polepené vlastními plakáty či dokonce vlastními kresbami? Máte? Pak jste ti šťastnější. Tedy moment… cítíte se jinak v tom domě a s těmi lidmi dobře? Pokud i tady odpovíte, že ano, je to jistě váš ráj.

Já mohu s klidným svědomím odpovědět „ne“. Nikdy jsem svůj pokoj neměla. Svůj domov horko těžko nazývám domovem, natož rájem! Ne, můj ráj rozhodně nepředstavuje místo, kde si lidé mezi sebou vůbec nerozumí.

Kde je tedy můj ráj? Tento svět? Sotva. Tento svět je zkažený. Nenávidím lidi a lidé jsou všude. Tento svět to vskutku není.

Můj svět? Můj svět je zmatený, smutný, šedý bez barev. Je můj, mohu si s ním dělat, co chci? Mohu. Proč tedy není veselejší: To je vskutku pouze moje věc. Je můj vlastní a nenechám do něj nikoho (kromě přítele) nakukovat, natož zasahovat.

A co můj vymyšlený svět? Svět fantastický, plný postav, se kterými si mohu dělat, co se mi zamane. Svět plný krásných i ošklivých míst, která mohu libovolně měnit. Svět plný příběhů, událostí a skutků, kterým mohu dát směr, myšlenku, podobu… Svět, který nikdo nezná. Ano, nezná. Pozná ho někdy někdo? Možná…

Co tedy můj ráj? Mám vůbec nějaký? Vždyť jsme to rozebírali dost dlouho a důkladně. K čemu jsme se dobrali? Myslím, že k ničemu zásadnímu. Ráj je subjektivní pojem a já jsme ani po dlouhé úvaze nepřišla na nic, co by mu v mém podání a v mém životě odpovídalo. Mám pouze svůj svět a svůj fantastický svět.

Opět jsme u okna a dívám se ven. Stále prší. Kapky bičují špinavé město, kde bydlím. Myšlenky o ráji mizejí jako řídká mlha. Jdu zpět ke svému stolu, beru do ruky pero a pokračuji v psaní příběhů z mého vymyšleného světa. Ano, ano, zde je můj ráj – moje pohodlná židle a pero v ruce, které právě vytvoří další střípek jednoho neznámého světa.